Přejít na navigaci

• Home
• › florbal

florbal

• Tisk

O sportu

Florbal vozíčkářů je atraktivní, technická a především kolektivní hra, která umožňuje převážně mladým handicapovaným lidem plné začlenění do hráčského kolektivu a následně i do společnosti. Florbal vozíčkářů je ojedinělý tím, že hráčská družstva mohou být smíšená; společně mohou hrát muži i ženy. Florbal vozíčkářů je také vhodným doplňkovým sportem pro mnohé úspěšné handicapované sportovce; za všechny uvádíme jména Miroslav Šperk a Jana Fesslová.

Princip florbalu vozíčkářů

Hra florbal je založena na stejném principu jako všechny sporty. Podat dokonalý výkon, získat větší počet bodů — gólů a porazit soupeřův tým. Florbal je kolektivním sportem, ale záleží na výkonu každého jednotlivce, aby mohlo uspět celé družstvo. Hraje se na branky (góly). Vítězství je výsledkem více dílčích činností — rychlá reakce, umění manipulace s míčkem, taktické myšlení, atd.

Ve florbalu vozíčkářů hrají proti sobě dvě družstva, vítězí to, které nastřílí více branek, čímž se florbal řadí mezi hry brankové. Hraje systémem pět hráčů v poli a brankář. Hrací plocha má rozměry 40 m x 20 m (délka x šířka ). Hrací čas je dvakrát dvacet minut

Zápasy rozhodují vždy dva rozhodčí s rovnocenným právem rozhodováním. Florbal se hraje v halách. Hřiště je ohraničeno mantinely 50 cm vysokými. Hokejky a míčky jsou vyrobeny z plastových materiálů. Ve florbalu je zakázán tvrdý kontakt s protihráčem: sekání, hákování, nadzvedávání hokejky, držení a úmyslné narážení do soupeřova vozíku.

Charakteristika osob s tělesným postižením

Na základě somatopedického onemocnění dochází k zásadním změnám v duševním vývoji lidské osobnosti. Nevytváří se ale nové vlastnosti nebo změny osobnosti, protože každé porušení normálního tělesného stavu znamená především zvláštní životní situaci, která činí zvláště u mládeže vývojové podmínky složitějšími a náročnějšími.

Tělesné postižení bývá spojeno s mimořádnou dráždivostí nervového systému a je běžné, že se postižení sami sebou více zaobírají a pociťují více těžkostí. Často se postižení projevuje ztrátou sebedůvěry, ztrátou zájmu o seberealizaci, ztrátou zájmu o svět a dění kolem sebe. Cíle postupně klesají a postižení často upadají do depresí , které mnohdy vedou až ke krizím. Má-li však člověk motivaci, má snahu se něčemu přibližovat nebo něčeho dosáhnout. Síla záměrnosti a tendence roste s blížícím se cílem. Proto si lidé určují vlivem svého okolí cíle úměrné a toto určování je závislé na minulé zkušenosti.

Jednou ze skupin specificky těžce postižených jsou osoby s trvalým ochrnutím dolních nebo horních končetin, tj. lidé odkázáni na život v invalidním vozíku . Tito jedinci trpí všeobecnou ztrátou volního ovládání svalstva dolních končetin, trupu a někdy i horních končetin.

Příčinami poruch neuromuskulárních funkcí jsou jednak některá onemocnění ( mozková obrna, roztroušená skleróza, svalová dystrofie atd. ) a jednak úrazová poranění centrálního nervového systému, tj. mozku a míchy.

Hlavními příčinami postižení jsou dopravní nehody, pracovní úrazy a jiné úrazy způsobené například skokem do vody nebo pádem z výšky a jiné.